25. dubna – 28. července 2024

Zdena Fibichová (1933–1991), sochařka, keramička a mimo jiné i pravnučka skladatele Zdeňka Fibicha, studovala v letech 1948–1952 u Václava Markupa, u kterého si osvojila základní řemeslné dovednosti. Dále ve studiu pokračovala v letech 1952–1957 na VŠUP u Josefa Wagnera. V jeho ateliéru také studovali Jan Hendrych, Olbram Zoubek, Eva Kmentová a Vladimír Preclík, za nějž se v roce 1955 provdala. Po škole se spolu s manželem přidala do umělecké skupiny Trasa 54, se kterou v následujících letech často vystavovala. Padesátá a raná šedesátá léta jsou pro ni hledáním vlastního výrazu. V její tvorbě byl zpočátku znát vliv Josefa Wagnera, ale postupem času si osvojila vlastní výraz. Přes figurální plastiku se dostala k abstrakci a přírodním motivům. Později svou pozornost obrátila ke komorním a běžným věcem denní potřeby. Zdena Fibichová pracovala s klasickými sochařskými materiály. Pro její tvorbu se však stala příznačná keramická hlína, se kterou ráda experimentovala. Hlínu perforovala, prošívala, protlačovala přes různé předměty nebo prostřihávala. Zdena Fibichová, která se jako jedna z mála žen dokázala v poválečném období prosadit ve víceméně mužské disciplíně, zemřela v pouhých 57 letech.

 

Vladimír Preclík (1929–2008), jenž patřil k velmi talentovaným umělcům, nebyl jen pouhým sochařem, ale i malířem, řezbářem, spisovatelem, pedagogem a významným hybatelem kulturního života. Předtím, než nastoupil na Vyšší školu sochařsko-kamenickou v Hořicích a později na VŠUP do ateliéru Josefa Wagnera, se patrně díky rodinnému vlivu vyučil řezbářem. Právě dřevo, jeden ze základních materiálů, ho provázelo celou uměleckou kariérou. Na VŠUP se v padesátých letech seznámil s dalšími významnými osobnostmi své generace – Olbramem Zoubkem, Věrou Janouškovou, Vladimírem Janouškem nebo Evou Kmentovou. Jeho první samostatná výstava originálním způsobem zpracovávala kubismus v bustách předválečných osobností. V šedesátých letech ho okouzlila asambláž a experimentoval se dřevem, ve kterém se snoubil Preclík–řezbář s Preclíkem–sochařem. V této době se také stává jedním ze zakladatelů Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích (1966). Navíc se věnuje monumentálním sochařským realizacím v exteriéru. V osmdesátých a devadesátých letech se do jeho tvorby vrací více různé strojky a kovy a k tomu začíná i psát. Ve svých knihách prezentuje své postřehy o umění, lidech a životě vůbec. Devadesátá léta a období kolem milénia jsou pro Vladimíra Preclíka velmi náročným obdobím: umírá mu žena, etabluje se jako pedagog a spoluzakládá Fakultu výtvarných umění v Brně, otevírá vlastní muzeum v Bechyni, pomáhá obnovit mezinárodní sochařská sympozia v Hořicích a vytváří novodobou křížovou cestu u Kuksu. Vladimír Preclík umírá po dlouhé nemoci 3. dubna 2008. S jeho tvorbou se dodnes setkáváme jak ve veřejném prostoru, tak ve sbírkách významných galerií.

Ve středu 24. dubna v 17 hodin zveme na vernisáž výstavy. Výstavu zahájí Teodor Buzu.

Sobotní dílny pro děti v rámci cyklu Barvím, lepím, stříhám, tvořím:
27. dubna (13–16 hodin) – dílna se Zdeňkou Limbergovou
25. května (13–17 hodin) – dílna se Zdeňkou Limbergovou
29. června (13–17 hodin) – dílna se Zdeňkou Limbergovou
20. července (13–17 hodin) – dílna se Zdeňkou Limbergovou